Pátý ročník Barum Rallye potvrdil vzrůstající popularitu jak u domácích, tak hlavně u zahraničních jezdců. V ročníku 1973 startovalo pouze 5 posádek ze zahraničí, o rok později to bylo již 53 a do půlkulatého pátého ročníku se přihlásilo 58 zahraničních dvojic. Pokud k tomuto číslo přičteme i československé posádky, dostaneme startovní pole čítající 153 posádek z deseti zemí (Polsko, Bulharská lidová republika, Jugoslávie, NDR, NSR, Rakousko, Itálie, Norsko, Švédsko, ČSSR). Nepřijeli „střelci” Franz Wittman (Rakousko) a Blažej Krupa (Polsko), kteří mohli s největší pravděpodobností promluvit do konečného pořadí soutěže. Rovněž se jednalo o účasti Poláka Roberta Muchy a továrního týmu Polski Fiat. Nakonec však přijel jen Varisella se spolujezdkyni Jedynakovou startující s továrním vozem Fiat 125 p Monte Carlo. Ze zdravotních důvodů chyběl také Oldřich Horsák, který měl usednout do speciálu Škoda 200 RS. Kromě Horsáka startoval tým AZNP v kompletní sestavě.

Trať soutěže měřila 995 km a byla proložena šestnáctkou rychlostních zkoušek o celkové délce 116 km. Na začátku a v závěru rallye na posádky čekala Zkouška stálosti výkonu (ZSV) na okruhu s celkovou délkou 45 kilometrů. Poprvé v Gottwaldově startoval John Haugland, kterého navigoval Brit Fred Gallagher (později usedl vedle Henri Toivonena, Juhy Kankkunena, Björna Waldegårda či Ariho Vatanena). Společně osedlali hráškově zelenou Škodu 120 S Rallye.

Úvodní zkouška stálosti výkonu se jela za krásného srpnového počasí před zraky patnácti tisíc diváků. Všechny posádky se do ní pustily s plným nasazením, jako by si nenechávaly rezervu na její druhý průjezd v samotném závěru soutěže. Princip zkoušky stálosti výkonu spočíval ve srovnání obou zajetých časů. Případný pomalejší čas ve druhém průjezdu pro posádku znamenal časovou zátěž v podobě trojnásobku rozdílu obou dosažených časů. Na netechnické trati se nejlépe projevila převaha favoritů, kteří naplno využili výkon svých vozů. V první skupině startovali ti nejsilnější - loňský vítěz Wolfgang Hauck (Porsche 911 Carrera), Ing. Jiří Šedivý (Škoda 200 RS) a Vladimír Hubáček (Renautl Alpine A110). Zcela nečekaně se do této trojky prodrala posádka Günther Spindler - Roland Klose (Porsche 911 Carrera), která Šedivému „naložila” 8 vteřin. Tuto skutečnost však nešlo brát zcela vážně, protože Šedivý s Janečkem zřetelně taktizovali a jeli s určitou rezervou pro závěrečný okruh. Všechny přihlížející udivila rakouská dvojice Leopold Mayer - Harald Leitler s „nejrychlejším taxíkem světa”. Tak se přezdívá švédskému Volvu 142 S, mohutnému a neohrabanému automobilu, který tolik překvapil svými výtečnými výkony na světových tratích. Volvo na ZSV zaznamenalo pátý nejrychlejší čas. Haugland zajížděl časy srovnatelné se Šedivým, i když disponoval podstaně slabším motorem.

Naopak bulharský jezdec Ilja Čubrikov (Renault Alpine 1600) nesplnil očekávání a v roli „černého koně” zklamal. Velký podíl na tom měl neutěšený stav přestárlého vozu, který volal po repasi. Náročná sezona na něm zanechala mnoho stop, zvláště když Čubrikov nepatří mezi příliš jemné jezdce. Třetím mušketýrem na voze Renault po Hubáčkovi a Sivíkovi byl Zdeněk Ponec na Renaultu 12 Gordini. Ještě před startem měl v průběhu tréninku problémy s motorem, a tak v noci před přejímkou uháněl do Prahy pro náhradní díly. Obě cesty stihl za 5 hodin, stačil i repasovat motor a předat vůz do parc fermé.

Ostré úvodní tempo zkoušky stálosti výkonu neustál Švéd Bengt Lungström a svou Toyotu Celica poslal mimo trať. Nedobrovolně tak rozšířil počet diváků podél tratě. Kalich hořkosti vypili do dna Ponec s Gottfriedem, kterým se zadřel motor jejich Renaultu 12 Gordini již na okruhu.

Krátce po poledni, kdy se startovalo do vlastní soutěže, oblohu nad Valašskem zahalila temná mračna a začaly padat první kapky. Úvodní rychlostní zkoušku za sucha projelo jen prvních 10 posádek. Vycházející hvězda Barum týmu a miláček diváků Josef „Baňa” Sivík už musel zapnout stěrače. Začínající drobný déšť v kombinaci se zbytky bláta a jílu z polí po žních vytvořil velmi kluzký a nevyzpytatelný povrch. Rozhodujícím faktorem pro dobré časy na rychlostních zkouškách se staly pneumatiky.

Kamenem úrazu na první rychlostí zkoušce vedoucí z Hvozdné do Slušovic se stala nenápadná dlouhá levá zatáčka. Uprostřed ní byl můstek se železným zábradlím a na začátku boule, která mírně „nakopávala”. Tovární jezdec AZNP Svatopluk Kvaizar zvládnul toto záludné místo bez ztráty kytičky. „Na suchu jsme ji měli napsanou 3C, ale za mokra byla záludná, slevili jsme na 2B. Tak jsme ji také projeli, takže jsme neměli problémy.” Kdo však měl rychlejší nájezd, než bylo záhodno, tomu na úzké vozovce nezbývalo místo ani naděje na záchranu a bylo zle. Černou sérii zahájil Josef Kopejsko, následoval českokrumlovský Jiří Urban (oba Škoda 120 S). Hůře dopadla německá posádka Manfred Hofmeister - Wolfgang Glas s Alfou Romeo 1750. Musela k nim vyjet sanitka. O chvíli později se opakovala stejná situace s rakouskou posádkou Heinrich Lassel - Gerhrad Mayer (Toyota Corolla). Zpoždění narůstalo a situace se začala dramatizovat.

Stejná rychlostní zkouška, ale v obráceném směru, se totiž měla zanedlouho jet znovu. Před staretm RZ se kupily vozy i starosti pořadatelů. S hodinovým zpožděním se nakonec soutěž dala do pohybu. Do osudné zatáčky, i když v opačném směru, vjela ještě italská posádka Alberto Rossi - Emilio Radelli s precizně připraveným Autobianchi A112 Abarth. Rossi se lekl, šlápl na brzdu a vůz pokračoval rovně ve směru tečny ven ze zatáčky. Následoval náraz, italský drobek se vztyčuje, předvádí stojku na masce a poté padá na střechu do louky. Po tomto „útoku” přestalo zábradlí na mostě existovat. Nešťastný Ital chodil okolo auta a prohlížel škody. Pár zatáček odtud skončili i Jugoslávci se Zastavou a 200 metrů před můstkem v protisměru jízdy nezvládla nástrahy tratě košická dvojice Jaroslav Jurek - Ján Pivovarči, která se svou Škodou 110 R skončila v poli, naštěstí bez zranění a většího poškození auta.

Kdo tento „chyták” zvládl, měl před sebou ještě pořádnou porci kilometrů v podobě patnácti rychlostních zkoušek. Hodně krátkých časovek nedovolilo jezdcům ani spolujezdcům odpočívat, i když časy nebyly nikterak rychlé. Mlha, která se vyskytovala během nočních tréninků před soutěží, se naštěstí rozpustila a dále se objevila jen sporadicky. Už na RZ 3 přišla soutěž o svého favorita a loňského vítěze. Posádka Hauck - Pitz lehce havarovala, ale u svého Porsche poškodila olejový chladič o betonový obrubník. Oprava by byla příliš zdlouhavá a na největšího konkurenta Hubáčka tratil Hauck 300 vteřin, a tak dvojice odevzdala jízdní výkaz. Daleko nedojel ani Čubrikov. Převodovka Alpiny se poškodila a bylo po nadějích. Velmi dobře jedoucí posádka Ing. Janoušek - Burda (Lada 2103) skončila v úseku Pusteven na RZ 12 s rozbitým automobilem v příkopě, když jezdec nezvládl vůz.

Nepříznivé počasí úřadovalo i nadále. Srážky se přesunuly na východní stranu Gottwaldovska a pak dále na Slovenskou stranu, kde se odvíjelo na úzkých silničkách pravé drama. Jak již bylo zmíněno v úvodu, v některých místech tratě splavila voda na vozovku hlínu a vytvořila tak nečekané překvapení pro řadu pilotů. Hubáček v čele startovního pelotonu si po odpadnutí Haucka nestačil ani oddechnout a již měl v patách dalšího stíhače s velkými ambicemi. Ing. Šedivý na Škodě 200 RS měl jasný úkol - uhnat Hubáčka. Ten si udržoval solidní odstup nejen díky svému umu, ale především mu v tom pomáhala spolehlivost jeho „Alpinky”. V úseku Povážská Bystrica-Púchov vedla trať rozmoklou jílovitou cestou, a tak si zde přišly na své hlavně vozy s předním náhonem. Pouze díky pomoci obětavých pořadatelů a diváků zde nikdo neuvázl na delší dobu.

Blížílo se ráno a v soutěži zůstali jen ti nejlepší. John Haugland zatroubil k boji, ačkoliv věděl, že nemá proti Hubáčkovi žádné šance. Jel ve velkém stylu. A právě zde dokazoval Hubáček nejen velké jezdecké mistrovství, ale i uměni taktizovat. Netrápil motor těžkou nohou na plynovém pedálu, ale jel pouze tak, jak bylo nutné. To umožňilo Hauglandovi přiblížit se v některých rychostních zkouškách Hubáčkovi na dosah, v jedné jej dokonce porazil. Dopředu se prodíral i další člen týmu AZNP Karel Šimek s Otou Landeckým na voze Škoda 120 S. Vysoké tempo udržoval Sivík s Kyjánkovou.

Velmi dobře se rozjel Václav Blahna, který v dešti dokázal zrychlit na samou hranici bezpečnosti. Dokonale mu v tom pomohla precizní navigace spolujezdce Lubislava Hlávky. Po odpadnutí Ing. Janouška se dostal na třetí místo ve třídě A2-2000 ccm Ing. Petr Bold z Metalexu, zatímco jeho týmový kolega Jiří Šmíd prožíval hotové martyrium s motorem, který propouštěl olej do chladicího systému. Šmíd pokračoval jen díky čisticímu prostředku na motory ARVA, který lil v krátkých intervalech do chladiče a rozpouštěl tak olejové usazeniny na jeho stěnách. To mu pochopitelně nepřidalo na klidu. Ztrácel vteřinku za vteřinkou a zoufale počítal kilometry zbývající do cíle.

V sobotním ránu bylo definitivně jasno. Hubáček v čele, druhý Haugland a Ing. Šedivý až na 33. místě. Vadná převodovka učinila z jeho vozu dvourychlostní automobil, který místo ostré jízdy umožňoval pouhé ploužení od zatáčky k zatáčce. Haugland marně snil o vítězství, i když by jistě odpovídalo jeho kvalitám. K tomu by však potřeboval silnější automobil. Takto si s ním Hubáček hrál jako kočka s myší. Není se čemu divit, neměl rovnocenného soupeře, který by ho donutil k maximálním výkonům. V této chvíli byl překvapivě třetí Sivík, za ním pak Šimek, který měl problémy s pneumatikami Dunlop a poté přešel na novinku z Rudého října OR 21. Tento tah se mu rozhodně vyplatil. Šimka následoval Václav Blahna. O minutu za Blahnou dojeli Leo Pavlík - Miloslav Čermák (Škoda 120 S), po dlouhé době se spolehlivým a výkonným motorem. Velmi dobře a ostře jela poslední posádka Barum týmu Petr Černohorský - Milan Týce (VAZ 2103). Černohorský si s Ladou porozumněl mnohem více než se Škodovkou, třinácté místo absolutně je toho důkazem. Ze čtvrtého místa na osmé se propadla posádka Spindler - Klose, která se několikrát neplánovaně ocitla mimo trať. Vynikajícím způsobem si vedl Svatopluk Kvaizar ve třídě A2-1150 ccm. Loni ještě jako spolujezdec pozdějšího trenéra AZNP Jaroslava Jelínka, nyní jasná hvězda této třídy a jistý mistr ČSSR. Jeho suverenita zvláště v posledních kilometrech rychlostních zkoušek udivovala nejen diváky, ale i odborníky. V nižších skupinách si dobře vedl Jan Mach na voze Fiat 128 Coupé, stejně jako jeho obvyklí soupeři Svoboda s Brotánkem. Ve třídě A2-1000 ccm opět zazářil Karel Trojan na Wartburgu 353 a potvrdil, že v této třídě patři mezi nejlepší. V nejslabší třídě hráli prim Čáslavka s Grymovou a Milan s Rejmontem na Trabantech 601.

Do cíle v areálu Družba, kde byla situována 33. časová kontrola, scházelo několik kilometrů. Počasí se umoudřilo, dokonce se objevilo i sluníčko, které svými paprsky rychle vysoušelo silnice. Jedním z poslední smolařů soutěže se stal Polák Varisella, který se v absolutní klasifikaci propadl ze třináctého až na 54. místo. Překvapivě vzhůru se díky výbornému výkonu v závěrečné části soutěže posunula rakouská posádka Erich Haberl - Kurt Heissenberger na Fiatu 124 STM.

Po krátkém odpočinku vyjely první vozy z parc fermé na trať poslední (v pořadí druhé) zkoušky stálosti výkonu na otrokovickém okruhu. Unavené motory i posádky čekala poslední prověrka. Byla dosti záludná. Jezdci, kteří nezajeli minimálně stejný čas jako při prvním průjezdu, inkasovali další trestné body. Proto se vyplatilo při prvním průjezdu taktizovat, protože posádky i automobily byly čerstvé, zatímco v samotném závěru soutěže tomu bylo přesně naopak. Jedním z mála odpadlíků byla posádka Ing. Šedivý - Janeček z AZNP, která odstoupila ze soutěže těsně před touto zkouškou. Stalo se tak na pokyn týmového manažera. Jedenácté místo nebylo pro tento vůz příliš lichotivé a šance na zajetí stejného času z prvního dne žádná. Naopak Šedivému hrozil ještě hlubší propad ve výsledkové listině, a proto odstoupení posádky bylo naprosto pochopitelným činem.

Ze 153 vozů na startu spatřilo cílovou rampu pouze 81 posádek. Pro nejrůznější poruchy a také havárie tedy odstoupilo 72 posádek. V absolutní klasifikaci se v závěru posunul Šimek na třetí místo před Sivíka a Blahnu. Důvodem tohoto posunu bylo uznání Šimkova protestu kvůli omylu časoměřiče v jedné z rychlostních zkoušek.

Domácí Barum tým se před domácími fanoušky chtěl ukázat v tom nejlepším světle. A to se mu také povedlo - v soutěží družstev zvítězil před AZNP Škoda. Gottwaldovské posádky obsadily v absolutní kvalifikaci čtvrté, páté, šesté a třinácté místo. Nejzkušenější člen týmu Antonín Dolejš s Ing. Zdeňkem Turkem obsadil až 27. příčku, protože jim v průběhu soutěže prasklo celkem 5 disků. Nejlépe se podle předstartovních očekávání umístili Sivík s Kyjánkovou. Startovali s vozem Renault 17 Gordini o výkonu 110 kW (cca 150 koní) a s diferenciálem se zvýšenou svorností. Nutno říci, že jim deštivé počasí příliš nevyhovovalo. Sivík použil velice zajímavou kombinaci pneumatik. Vpředu OR 22 215/13", vzadu OR 6 185/13" Tato varianta na okruhu dávala nejlepší výsledky. O pouhých 9 sekund za Sivíkem dojeli Václav Blahna s Lubislavem Hlávkou (Škoda 120 S) a byli moc rádi, že jsou šťastně v cíli. Blahnu totiž „opustily” dva pečlivě připravené motory a startoval s tím, co poskládal dohromady ze zbytků doslova za minutu dvanáct. Své jezdecké kvality i přes tento handicap Blahna prokázal.