Startovní listina sedmého ročníku Barum Rallye slibovala napínavý souboj mnoha zahraničních posádek na zajímavých strojích. Sešlo se osmadvacet vozů značky Opel (z toho šestnáct typu GT/E), osmnáct automobilů BMW (šestnáct „kousků” typu 2002), devatenáct škodovek (mezi nimi sedm „stotřicítek”), sedm vozů Porsche (půltuctu typu Carrera a jeden 911 S), devět automobilů Ford Escort RS 2000, šestice vozů Volkswagen Golf (z toho jeden typ GTI) a plejáda další značek. Největším diváckým magnetem byla dvojice italských Lancií Stratos z Jolly Clubu.

Zejména jezdci z Rakouska, NSR a Itálie přivezli do Gottwaldova drahé a výkonné automobily a před startem působili (až na čestné výjimky) přinejmenším namyšleným dojmem. Úsměvy a la Belmondo s cigaretkou v koutku úst se to kolem nejefektivněji vyhlížejících soutěžních aut jen hemžilo, jenže tato efektní „předehra” se do výsledku nezapočítává.

Jako každý rok, tak i při sedmém ročníku představila pneumatikářská společnost n. p. Rudý Říjen Otrokovice nový typ pneumatiky, konkrétně se jednalo o radiální typ 210/60-16 a 190/65-13 s dezénem OR 27, který byl určen pro náročnější podmínky blátivých a šotolinových tratí. Jak se později ukázalo, právě nezpevněný povrch byl pro posádky tím nejtvrdším oříškem. Pneumatiky Barum mělo na startu obuto celkem 54 závodních automobilů. Ze zahraničních posádek tuto značku zvolil mimo jiné Rakušané Franz Wittmann a Wolfgang Šulc, Nor John Haugland, Švédové Tjus a Rantzow a samozřejmě většina československých posádek v čele s Václavem Blahnou a domácím Barum týmem. Organizátoři celkem posádkám vydali 595 kusů pneumatik, z toho 140 kusů zdarma jezdcům ze zahraničí.

Zájem novinářů o sedmý ročník Barum Rallye předčil veškeré očekávání. Do Gottwaldova přijelo celkem 76 žurnalistů, z toho 31 ze zahraničí (NDR, NSR, Rakousko, Itálie, Maďarsko a Velká Británie). Akreditovalo se i 42 fotografů z našich i zahraničních časopisů. Soutěže se zúčastnili jezdci z 12 zemí z nichž nejvíce bylo z Rakouska (34), ČSSR (30), NSR (28), Itálie (19) a Švédska (8).

Během tréninků panovalo deštivé počasí, ale závod samotný doprovázelo slunečné počasí a sucho. Právě sucho pasovalo do role favoritů posádky na silných vozech. Jako první vyjížděl vstříc nástrahám tratě Milan Zapadlo se speciálem Škoda 130 RS (pětistupňová převodovka, kotoučové brzdy na všech čtyřech kolech, výkonnější motor). Mladoboleslavský tovární tým odstartoval bez Svatopluka Kvaizara, který den před soutěží havaroval během tréninku. Kvaizarovi a spolujezdci Jiřímu Kotkovi se nic nestalo, ale „stotřicítka” byla nepoužitelná.

První z jedenadvaceti rychlostních zkoušek absolvovaly posádky na otrokovickém okruhu. Nejrychlejší byl Ital Pasutti na Porsche Carrera, druhý nejlepší čas zaznamenal Georg Fischer s Datsunem 260 Z a třetí místo v průběžném pořadí patřilo Gianellovi na dalším Porsche Carrera. To ovšem ještě nic neznamenalo.  Skutečnou prověrkou jezdeckých dovedností měla být až druhá „erzeta” Spytihněv-Modrá o celkové délce 25 kilometrů. Na její start už nedorazil Fischer, který odstoupil pro technickou závadu v Napajedlích. Ke zklamání mnoha divák chyběl i jeden ze Stratosů. Franco Sioli s rudým Stratosem soutěž „zabalil” v Halenkovicích kvůli poruše převodovky. Před odstoupením si stihl vysloužit pískot obecenstva na otrokovickém okruhu.

Rychlá trať RZ 2 už jasně rozdělila posádky do dvou velkých skupin: v jedné byli ti, kteří umějí a chtějí bojovat, do druhé zajížděné časy i ohlasy početných diváků zařadily „turisty”, jejichž jezdecký um ani zdaleka neodpovídal kvalitám a výkonům vozům, se kterými startovali. Výjimkou byl jen Walter Öttl na Porsche Carrera, naměřili mu nejrychlejší čas, za ním byli Franz Wittmann a Milan Zapadlo. Čistou jízdou na sebe vedle Johna Hauglanda poutali pozornost i další jezdci na škodovkách – zejména Vlastimil Havel a Ing. Jiří Šedivý.

Doslova očistec pro posádky připravili pořadatelé na dvaadvacetikilometrovém úseku RZ 3 mezi Strážnicí a Rohatcem. Většina tratě vedla po písčité nezpevněné cestě. Tam se ukazovalo naplno, kdo umí a kdo se teprve učí. Nejrychleji náročný úsek zvládl Franz Wittmann a ke všeobecnému překvapení „nadělil” třináct vteřin druhému Hauglandovi, za ním jen o tři sekundy skončil další Opel Kadett GT/E v rukou Wolfganga Šulce. Na strážnickou rychlostní zkoušku nebude v dobrém vzpomínat rakouská dvojice Rohringer-Wetska na Opelu Ascona. Spolujezdec Wetska při ošklivě vyhlížející havárii utrpěl zlomeninu pravé nohy, Rohringer měl obličej poškrábaný od skleněných úlomků. Rána byla tak silná, že přední a pravá část Ascony prakticky neexistovala. Jako první poskytli pomoc Petr Černohorský s Milošem Týcem, jejichž VAZ 1600 MTX vypověděl službu nedaleko od místa havárie. Podařilo se jim v zárodku zlikvidovat začínající požár rakouského Opelu a za tuto pomoc získali cenu Fair Play. Další cenu získala domácí posádka Ladislav Mařík-Jan Kolín z AMK Rudý říjen za poskytnutí první pomoci malému chlapci, který vběhl na trať proti projíždějícímu závodnímu automobilu. Bez ohledu na ztrátu v hodnocení soutěže jej okamžitě odvezla do nemocnice na odborné vyšetření. Na třetí „erzetě” skončila Barum Rallye i pro mnoho dalších posádek, mimo jiné i Pasutti a Gianello (oba Porsche Carrera).

Po hodinovém zdržení způsobeném již zmíněnou havárií se značně prořídlé startovní pole vydalo do dalších kilometrů. Mezi špičkou už však chyběl vůz se startovním číslem jedna. Milan Zapadlo s Ing. Jiří Motalem museli vzdát pro poruchu převodovky jejich „stotřicítky”. Čtvrtá rychlostní zkouška vedoucí z Radějova do Tvarožné Lhoty nejlépa „sedla” Burkhardu Wendelovi se sériovým Opelem Kadett GT/E. Deklasoval silnější konkurenci a připsal si dílčí vítězství na této rychlostní zkoušce. O něco pomalejší byli Havel a Haugland. Soutěž se pomalu, ale jistě dostávala do roviny souboje mezi vozy Škoda 130 RS a Opel Kadett GT/E.

V páté rychlostní zkoušce zajel poprvé nejrychleji Václav Blahna (za ním byli Presotto s Opelem a domácí Sivík s Renaultem 17 Gordini), v dalších dvou „erzetách” patřila první tři místa výhradně vozům české provenience. Nejrychlejší byl Havel, druhé a třetí místo si prostřídali Blahna s Hauglandem. Zejména na sedmé rychlostní zkoušce (jela se na stejné trati jako RZ 2) předváděli jezdci na škodovkách perfektní jízdu.

Pak přišla na řadu opět písečná vložka nedaleko Strážnice. Povrch „rozrajtovaný” z prvního průjezdu ve večerním chladu ztvrdnul a stal se z něj povrch velice podobný zvlněné roletě. Náročnost této rychlostní zkoušky se opět naplno projevila. Mnoho vozů kvůli nejrůznějším závadám skončilo, ti přeživší si odnesly šrámy, které o sobě daly vědět až později. Nejcitelnější ztráta postihla mladoboleslavský tým. Vlastimil Havel musel vzdát pro poruchu převodovky, Vzhledem k faktu, že Ing. Šedivý skončil soutěž už na RZ 5 s propáleným pístem, zredukoval se počet konkurenceschopných „stotřicítek” na tři. Jedinou v mladoboleslavských barvách pilotoval Václav Blahna, spolu s ním bojovali o čest vozů s okřídleným šípem ve znaku John Haugland a barumácka dvojice Leo Pavlík – Oldřich Gottfried. Nejlepší časy na „strážnické valše” naměřili vozům Opel. Nejrychlejší byl Švéd Tjus s typem Manta GT/E, druhé a třetí místo patřilo Šulcovi a Wittmannovi (oba Kadett GT/E).

V krásné letní srpnové noci se však teprve schylovalo k rozhodující bitvě mezi desítkou nejlepších. Rychlostní zkoušky devět a deset uzavíraly průjezd jižní větví tratě (první a druhá etapa). V obou dominoval Václav Blahna, v RZ 9 následován Wittmannem a Pavlíkem, v RZ 10 Hauglandem a Wittmannem. Další pohroma mladoboleslavské značky na sebe bohužel nenechala dlouho čekat. John Haugland, navigovaný proslulým motoristickým novinářem Martinem Holmesem, musel v jedenácté „erzetě” odstoupit. Jeho škodovka nevydržela náročnou trať a utrhl se závěs zadního tlumiče. Mimo to, Haugland měl už v předchozích rychlostních zkouškách problémy s motorem.

Třetí a čtvrtá etapa vedla tzv. severní větví tratě (přes Luhačovice, Vizovice, Vsetín, Valašské Meziříčí a Gottwaldov) a posádky ji opět absolvovaly dvakrát. Poslední „stotřicítka” s Václavem Blahnou a Lubislavem Hlávkou jela na čele celkové klasifikace. Na jejich pozici si dělali zálusk zejména Wittmann, Šulc a Presotto (všichni na Opelu Kadett GT/E). Ovšem na špici bojovaly i další naše posádky – především skvěle jedoucí Sivík a Leo Pavlík. Pravidelnou a rychlou jízdou si obě posádky Barum teamu udržovaly nadějné pozice na dobré umístění.

Jedenáctou rychlostní zkoušku nejrychleji „prolétl” opět Václav Blahna, následoval Šulc a Pavlík. V následující dvacetikilometrové „erzetě” na náročné trati plné zatáček mezi Bohuslavicemi a Provodovem zaúřadoval Rakušan Manfred Essig s Opelem Manta, o druhý nejlepší čas se rozdělili Wittmann s Pavlíkem, který vodil svoji škodovku stále razantněji.

V krátké šestikilometrové RZ 13 zaznamenal Pavlík opět skvělý čas – těsně za Blahnou a před stále dotírajícím Presottem. Nad Valašskem začíná svítat a Franz Wittmann absolvuje RZ 14 na úseku Vsetín-Vidče jako nejrychlejší ze všech jedoucích posádek. Taktovku ale stále pevně v rukou držel Blahna. Jeho „stotřicítka” s číslem 28 na dveřích vyhrává následující dvě rychlostní zkoušky, za ním se na druhé a třetí pozici vystřídali Sivík a Šulc s vzorně připraveným Kadettem. Právě Šulc v závěru soutěže mocně finišoval. Z posledních zkoušek dvě vyhrál, dvakrát měl druhý čas a jednou třetí. Devatenáctou a dvacátou RZ si na své konto připsal další rakouský „soutěžák” Franz Wittmann. Václav Blahna v té době bojoval se stávkující převodovkou, která zcela ignorovala druhý a třetí rychlostní stupeň a zajížděl až třetí časy. Na poslední čtyřkilometrové rychlostní zkoušce mezi Hvozdnou a Slušovicemi Blahna rozjel svoji škodovku takovým způsobem, že mu žádný ze soupeřů nestačil.

Byla sobota 13. srpna a usmívající se sluníčko hřálo tisíce fanoušků kolem silnic i v ulicích Gottwaldova. A největší vřava byla opět kolem prostoru startu v areálu Družba. Dočkali se třiapadesáti vozů a posádek, které vydrželi celých 930 kilometrů nástrah tratě, 88 dvojic takové štěstí nemělo (z toho 40 pro technické poruchy, 6 pro diskvalifikaci, 8 pro havárie a 34 posádek vzdalo). Vítali hlavně Václava Blahnu s Lubislavem Hlávkou, kteří byli nejlepší, Franze Wittmann s Kurtem Nestingerem, kteří předvedeli skvělou jízdu a statečně bojovali o vítězství až do konce. Bouře ovací samozřejmě patřila i žlutomodrým „domácím” posádkám. Josef „Baňa” Sivík s Ing. Ivanem Šťouračem a Leo Pavlík s Oldřichem Gottfriedem odvedli výtečný výkon a po debaklu týmu AZNP Mladá Boleslav fakticky zachraňovali čest československých barev. I další naše posádky se konkurence silných dvoulitrových nezalekly. Především se jedná o bratry Mahrovi, za jejichž „stodvacítkou” skončily silné „bavoráky”, Opely Kadett GT/E nebo Fordy Escorty RS 2000. Velmi dobře si vedli Valoušek se Žďárským na Škodě 110 L, když v celkové klasifikaci dojeli na pěkném osmnáctém místě a vyhráli třídu A2 do 1150 ccm.